V pátek jsme si stanovili start na poměrně brzkou hodinu, neb nás čeká cesta dlouhá do Opavy. Auto máme prozíravě naložený už od čtvrteční zkoušky a tak už po třetí odpoledne jsme na dálnici za Libercem. Cesta příjemně ubíhá a za slabých pět hodinek jsme před Jamem. Na místě už měla nalazeno Ztráta paměti a my po nastěhování jsme se včlenili nenápadně do davu. Vzhledem k tomu, že pilně cvičíme nový věci, na běžnej playlist nezbylo moc času a tudíž jsme měli krapet obavu ze stavu naší paměti. Ztráta paměti (kapela, ne naše :-)) se dala do práce a my jsme si užívali poslední kapelní koncerty roku 2012. Jako každej rok jsme to pojali jako takovej předsilvestr a proto jsme si domluvili spaní v Ostravě i v Neratovicích. Koncerty v Jamu se posledních pár let vyznačujou parádní atmosférou. Lidu bylo přiměřeně a proto když jsme začali hrát, byl prostor před náma příjemně plnej. Dokonce se nám povedlo zahrát takřka bez chybičky. Po poslední písničce dal zvukař najevo poměrně hbitě že pospíchá domů a tak sotva dozněla kytarová vazba, už do repráků pustil nějaký CD. Nu co už? Potulovali jsme se Jamem, „zdobili“ stromeček, klábosili s kde kým a vůbec jsme dělali ostudu jako obvykle. Například jsme zjistili, že jedna slečna s vlasama až do pasu je vlastně ostříhaná na krátko a dlouhý vlasy má na hlavě připevněný po pramenech sponkama k hlavě a tak měl hned dlouhý vlasy i Honza. Když jsem přišel do hospody s chuchvalcem vlasů a pokřikem „Dostali jsme jí“, měl jsem pocit, vzhledem k tomu že nejbližší okolí vyděšeně ztichlo, že si štamgasti myslí, že jsme slečnu ořezali a že jí půjdou pomstít. Následné události jsou již trochu rozmazané, nicméně si pamatuju, jak kolem nás krouží chudák bubeník ze Ztráty paměti, kterej nám slíbil, že nás doveze k němu domů. V pokročilém čase jsem ho instruoval, že bude dobrý, když na nás začne vyvíjet tlak a narve nás násilím do auta. Měl jsem strach, že i jeho velkorysost má někde nějaký meze a že se prostě sebere a odjede bez nás. Taky jsem se od někoho dozvěděl, že mu připomínám Michala z Kouzelný školky (pro neznalé, je to pořad pro nejmenší děti a jednu postavu tam hraje Michal Nesvadba, takovej trochu nástupce Dády Patrasový, uznáte, že pro basáka v punkový kapele je to ideální image :-)). Najednou blik a jsme v Ostravě. V nějaký nonstopce. Honza usíná na stole, venku přátelská dýmka míru. Blik a jsme na bytě u Martiny a Honzy. Pojídám vynikající játra s chlebem a omáčkou a usínám na 2/3 gauče. Na zbylé 1/3 se vměstnal Honza. Blik a je dopoledne. Vzhledem k průběhu večera je mi překvapivě dobře. Balíme, loučíme se a Honza nás vyprovází k autu s tím že cestou nakoupí k snídani a jako pravej Ostravák plánuje, že si udělá mezipřistání v nonstopce, kde jsme k ránu končili :-). My frčíme do Opavy do Jamu. Vzhledem k uzavírkám, slepým ulicím a špatně značeným objížďkám nám cesta trvala neúměrně dlouho. V klubu nakládáme aparát a chvilku klábosíme s obsluhou. Vzhledem k tomu že je odpoledne, tak ještě před dlouhou cestou do Neratovic jdeme na oběd do nedaleký pizzerie. Je vidno, že máme podobnej vkus na hospody, jako naši slavnější kolegové. Po nedávné příhodě s p. Svěrákem v Plzni, jsme tady potkali sl. Langerovou, vč. doprovodného bandu. Během čekání na jídlo zjišťujeme, že asi nestihneme dorazit do Neratovic včas, abychom mohli půjčit Deviantům bubny a tak hned z místa voláme Štěpánovi, aby si vzali svoje. Vítek, duše čistá, rozhovor zahajuje větou: „Protože zrovna objednáváme jídlo, nestihneme...“ . To by samozřejmě naštvalo každýho :-). No a pak už konečně jedeme. Krásný čtyři hodiny a jsme na místě. Na Koupáku končil Zajíc a vládu nad panstvím přenechal kamarádovi. Akci pojal jako rozlučku poměrně velkolepě. Když pominu, že si pozval nás a Devianty, což už samo o sobě bylo velkolepé :-), byly na stolech talíře se sýry, uzeninama, okurkama, bůčkem... No paráda. Sex Deviants už byli nazvučený a zrovna se chystali hrát. Je to poprvý co je máme možnost vidět bez Olinky. Protože je to už nějakou dobu co vydali poslední CD, tak takřka všechny písničky známe. V některých momentech se mi zdá že chybí ženskej hlas, ale to je možná síla zvyku. Kluci dokonce zahráli pár nových věcí. Po nich zvučíme my a ještě než nám dovolili zahrát, přednesla pár porno básní Inge z hor. Nemám nic proti sprosťárnám, ba co víc, některý se mi i líbí, třeba takovej Záviš je geniální, ale musí to mít nějakou formu, vtip, rým a rytmus. Dost často bohužel Inge některá věc z toho, ne-li všechny chyběly. Pak jsme začali a v podstatě od začátku se před námi pohybovalo několik punkáčů z mladší generace, který ve finále strhli i generaci starší, která se sešla ku příležitosti Zajícovy oslavy. Až na kolaps ve druhý písničce, kdy jsme po několika letech nedohráli :-), si myslím že jsme odvedli slušnej výkon. Grandiózní finále při druhém přídavku, kdy byla na nohou celá hospoda, bylo neuvěřitelná tečka za naším muzikantským rokem. Následně mecheche pokračovalo u báru a prakticky po celým prostoru Koupáku. Zajíc nás napájel a krmil víc než zdatně a tak než jsme se vzpamatovali, bylo půl devátý ráno. Geniální bylo to, že do té doby přežil prakticky celý soubor. Myslím že jsme všichni měli drobnou otravu alkoholem, případně tabákovým a jiným kouřem. V pondělí probíhala detoxikace a teprve v úterý jsme na zkoušce zkonstatovali, že všichni ještě cítíme podelirické stavy :-).

Tak první hraní opět ve čtvrtek v 16:45. Na místo se sjíždíme z několika směrů vzhledem k pracovním povinnostem a navíc si oproti běžným zvyklostem přivážíme Kubu, talentovaného herce, který zatím dostal hereckou šanci pouze v našem klipu. Je příšerný vedro. U Modrý Vopice je zatím pár lidí a usměvavej Kečup. Vidím ho po dlouhý době střízlivýho a rád. Pomalu se sáčkujem na pódium a vzhledem k tomu, že jsme přijeli výjimečně více než včas, máme na všechno hodně času. To je taky příjemná zkušenost po těch honičkách na který jsme zvyklí. Kubu usazujeme k distru a vyrážíme na pivo, v případě řidičů na Kofolu. Kečup s Radkem se podivují mému štramáckému kloboučku, načež přednáším svojí teorii: proč vypadat drsně, když můžu vypadat jako gay. Na to mi chlapci se smíchem sdělují, že tato móda již v Praze frčí několik let a ať prej se podívám na ně a že holt teprve teď to přichází k nám na venkov. Tentokrát jsem jim musel dát opravdu za pravdu. V gay stylu jsou oba o level nade mnou :-). Areál se příjemně plní a my v určený čas začínáme. Hlavní vlna návštěvníků sice dorazila až během Vision Days po nás, ale i tak to byl příjemnej koncert. Naneštěstí byl čtvrtek a druhej den jsme museli všichni aspoň symbolicky zavítat do práce. Takže jsme pokecali a fofrem domů. Druhej den jsme si dali start na 11:00 z Liberce. Před tím ještě Vítek musel vyzvednou náš Wagen ze servisu, kde byl od rána na opakovaný opravě zadních brzd. Naložený z předchozího dne vyjíždíme a po pár kilometrech zjišťujeme, že se nám kouří z předních kol. Takže zvažujeme varianty co s tím a přesunujeme se zpátky na základnu, kde se ale z kol jako zázrakem kouřit přestalo. Takže to riskujem a rychle nach Pilsen. Snad jediná drobnost. Díky okružním jízdám po Liberci jsme ztratili poměrně dost času na přesun do Spáleného Poříčí. Vítek řídil jako drak, pasažérům vzadu se chtělo blinkat a i přes to jsme na místo dorazili 5 minut po oficiálním začátku našeho hraní. A aby toho nebylo málo, u vstupu měli naší parkovací kartu, ale už ne pásky. A protože u vstupů jsou vždycky lidi co plní rozkazy doslova, nepomohla přímluva páně Fouska, který nás na Basinfirefest pozval, že nás ohlídá, jen ať nás proboha pustí, protože nám běží čas. Kdepak. Čekali jsme deset minut než se klidným pohodovým krokem dokolébal jeden z pořadatelů a pásky nám předal. Přifičeli jsme ke stanu s pódiem a začali vybalovat. A opět stres. Nejdřív jeden zvukař že aparáty jsou na pódiu, ať hrajeme na ně, ale drsnější byl druhej zvukař, co začal řvát na našeho bubeníka ať se vysere na svoje věci, že má hrát na to co je... Po zkušenostech z minulých nezdarů jsme nakonec hráli na svoje a bubeník víceméně taky. Jediný čeho bylo dosaženo, že se Vítek zasek a zpomalil. Sice jsme svým pozdním příjezdem moc profesionality nepředvedli, ale páni zvukaři by se taky měli chytit za ocasy. Po hraní pak přišel jeden ze zvukařů a vztahy urovnal když řek, že to bylo krátký, ale dobrý. Procházíme se po areálu a je příšerný vedro. A i když pivo nalejvaj do 0,4, stačí mi 4 kousky a už je to znát. Zkouknem ještě Benjaming Band, kde mě překvapila absence elektrické kytary a naopak banjo navíc. Jó, už jsem je dlouho neviděl. Pak už hurá do vyhřátého vozu a jedem zase domů. V sobotu odjezd už v 10:30. Není to sice daleko, ale nechcem nic riskovat. Do Vrchlabí cesta příjemná. Na místě nás vítá náš generální podporovatel Luboš a mimo jiné i paní organizátorka, která nám oznamuje, že hrajeme o 20 minut dřív, než jsme si mysleli. Ale jsme zvyklí, takže nás to nijak nerozhodilo. V areálu se nacházelo v tuto brzkou dobu max. 300 – 400 lidí. Náš koncert proběhnul v komorní atmosféře sedícího publika, které naštěstí mile reagovalo. A po koncertě opět volná zábava. Kunčice jsou parádní fesťák se skvělou organizací a technickým zázemím. Je zajímavý, že do loňskýho roku jsem o něm vůbec nevěděl. Po důkladném občerstvení v backstage a pokecu s kolegama muzikantama sedáme zase do káry a jedem si odpočinout. Byl to náš devátej koncert za červen. Slušná nálož.